Starší Vietnamci tady samozřejmě vědí,
že Vietnamci jsou všude.
Ale když potkají mě, stejně na chvíli zamrznou:
naše, ale ne místní.
Vzhled sedí, jméno sedí, software běžel v češtině,
jsem prostě kulturní USB-C redukce:
konektor domácí, protokol evropský.
Čím déle jsem tady, tím víc mám podezření,
že dospělost není o tom mít plán.
Jen umět vypadat klidně, když ho nemáš.
A určitě jsem se neposunula duchovně.
Jen jsem vyměnila úzkost za pho.
Jestli teď působím pomaleji, je to proto,
že pomalejší opravdu jsem.
Ne dramaticky, jen lidsky:
nové místo, vedro, časový posun,
rodina někde poblíž, vlastní tempo zatím nikde.
Prosím o trpělivost.
Zase začnu fungovat.
Jen nejdřív musím dorazit celá.
Některé věci člověk nepochopí studiem.
Musí se kvůli nim nejdřív pořádně zpotit.
Největší kulturní šok ve Vietnamu?
Zjistit, že moje tvář mluví vietnamsky plynuleji než já.
Ve Vietnamu když vypadáš ztraceně, někdo tě do pěti minut nasměruje, nakrmí, pošle do stínu a zhodnotí tvoji obuv jako osobní útok na zdravý rozum.
Nakonec jsem se vyzula a nesla boty v ruce.
Takže ano, přežila jsem. Jen moje evropská představa důstojnosti zůstala někde na chodníku.